Je tomu již jedenáct let, co jsme mohli slyšet prozatím poslední studiové album britské indie rockové senzace The Libertines, která svým zvukem připomíná mix Oasis a Sex Pistols. Na albu z roku 2004, jež nese prostý název ,,The Libertines“, najdeme mnohými kritiky nejvychvalovanější skladbu ,,Can’t Stand Me Now“, ta je i dost možná z celé diskografie The Libertines nejsilnější – líčí totiž tehdejší komplikovaný přátelský vztah mezi frontmanskou dvojicí Pete Doherty a Carl Barat. Pro ty, kdo by ten příběh neznali, Pete se v té době utápěl v silné závislosti na heroinu a vztahy mezi oběma hudebníky vřely, vyvrcholilo to tím, že se Doherty vloupal Baratovi do bytu, jakmile však Dohertyho pustili z vězení, udobřil se s Baratem a The Libertines nahráli prozatím poslední album ,,The Libertines“.
Dnes, v roce 2015, se o kapele zase mluví, začínají plnit média a jejich jméno se objevuje jako headliner mnohých festivalů. Nejeden hudební příznivec čeká na kvalitní stream jejich živého koncertu, aby viděl skutečnou současnou kondici hudebníků z The Libertines. Přece jenom, Doherty si za těch jedenáct let ozkoušel život skutečné rock’n’rollové hvězdy, vyfetoval snad moře drog, chodil s jednou z nejkrásnějších žen planety, a to s Kate Moss – z doby jejich vztahu pochází ty šokující záběry, na nichž Kate připravuje lajnu kokainu. Založil svou další kapelu Babyshambles, jež funguje dodnes. Přetrpěl smrt feťácké kamarádky a skvělé zpěvačky Amy Winehouse. A v neposlední řadě nastoupil na několik odvykaček. V dnešní době by měl být Pete Doherty čistý – a tak jsou The Libertines schopni navázat tam, kde před jedenácti lety skončili.
I když o jeden comeback se pokoušeli už v roce 2010, kdy vystoupili třeba na slavném Reading Festivalu – videa na internetu z této akce mají statisícová zhlédnutí, poněvadž je to snad poslední profesionální záznam vystoupení The Libertines, pak už jsou jen ty nejnovější, pár dní staré, z roku 2015. Na těch videích z Readingu 2010 zní jako v dobách své největší slávy, vypadají dobře, avšak nedlouho na to se kluci zase rozpadli. Ty jejich neustálé návraty a rozchody připomínají takovou tu vášnivou lásku s ženou, kterou milujete a zároveň nenávidítě. Ale zpět do reality. Ty jejich hádky trochu připomínájí bratry Gallagherovi z Oasis, kteří se díky svým rozepřím v roce 2009 také rozloučili. U Dohertyho se k tomu však ještě přičítají drogy. Celý tenhle cirkus okolo poetické, téměř bratrské, dvojice Doherty / Barat dodává kapele to kouzlo, jež je dostalo na úroveň legend z Oasis – Libertines je mají taktéž velmi rádi. Dá se třeba dohledat video z MTV, v němž mladý, zcela neznámý, Pete Doherty ve frontě na koncert Oasis přirovnává bratry Gallagherovi k nohavicím u kalhot. Kéž by jen ten reportér tehdy věděl, že člověk, s nímž dělá anketu, za několik let ovládne hitparády, tak jako Oasis.
Zmíňky o návratu The Libertines se objevily už minulý rok na jaře, když se jejich jméno objevilo v seznamu několika festivalů – kupříkladu na londýnském Hyde Parku. Začalo se pak mluvit i o tom, že chystají plnohodnotný comeback, tedy i s albem. A to už je v dnešní době stoprocentní. Kontrakt s nahrávací společností uzavřeli v Thajsku, kde Doherty podstupoval detox, z dohledatelných videí na internetu vypadal živě a spokojeně – což se ovšem nedá říct o všech Dohertyho životních etapách. Nedávno také vyšel obsáhlý rozhovor s The Libertines v kultovním britském magazínu NME, kde kapela hovoří o novém albu.
Jedno je jisté, The Libertines jsou konečně zpět – v plné palbě, tentokrát už však ne jako ti mladí floutci s červenými vojenskými kabáty, ale jako téměř čtyřicetileté legendy. Vystoupili i na letošním hudebním festivalu Best Kept Secret, kde představili i jednu novou píseň, ,,Gunga Gin“, ta je pilotním singlem nové epochy této anglické hudební formace a rozhodně se k těmto skoro čtyřicátníkům hodí, připomíná trochu skladbu, jíž jste u nich již někdy slyšeli. I když už je deska nahraná, nahrávalo se v dubnu a květnu, tak přesný název díla ještě není známý. Peter Doherty, Carl Barat, Gary Powell a John Hassall, tedy členové Libertines, každopádně ještě nejsou mrtví.
Martin Synek