Erik Tabery: Chytří, vzdělaní a aktivní lidé jsou zdrojem mého optimismu

Jedním z nejuznávanějších český týdeníků je bezesporu Respekt – ten je známý, mimo jiného, pro své propacované a originální texty. Vedení Respektu pak spadá do rukou Erika Taberyho, jenž působí jako stabilní člen redakce již od roku 1999, post šéfredaktora pak zastává od ledna 2009. Za jeho působení ve vedení Respektu zaznamenal týdeník veliký vzestup, čehož je důkaz třeba to, že tištěnému Respektu, i přes mediální krizi, roste čtenářská základna. Erik Tabery v rozhovoru níže zmiňuje svůj názor na českou společnost, jakou má rád hudbu a nebo také to, zda se cítí jako morální vzor.

Jak se vám líbilo v Argentině?

Líbilo se mi tam moc. Je to krásná země, navíc tam jsou moc příjemní lidé. Také jsem zjistil, kolik mylných představ v sobě člověk nosí o kulturách, které běžně nepotkává.

Jste šéfredaktor jednoho z nejuznávanějších českých týdeníků. Máte velmi specifickou skupinu čtenářů, která vnímá Respekt jako něco více – pociťujete velký tlak ze strany čtenářů?

Neřekl bych, že naši čtenáři vnímají Respekt jako něco více. Spíše vnímají jeho odlišnost, která se někomu líbí a někomu ne. Je evidentní, že Respekt nikdy nebude časopis pro všechny a nikdy o to ani neusiloval. Proto jej nezasáhla bulvarizace a proto si může dovolit být svůj a ne produktem marketingových plánů. Čtenáři pak cítí, že mezi námi a jimi není žádný prostředník – to asi oceňují. Proto jsme pochopitelně pod jistým tlakem, protože na nás mají čtenáři mnohem větší nároky než na jiné tituly. Ale já jsem za to všechno vděčný.

Jak dlouho jste stabilním členem Respektu?

Poprvé jsem dveře v Respektu otevřel v roce 1997, od února 1998 tam píšu a od roku 1999 jsem členem redakce. Dva roky jsem tam de facto pracoval zadarmo a stálo to za to. V té době jsem víc přijímal než redakci dával. Učil jsem se.

Vždy bylo vaším snem být novinář? Nechtěl jste být spíše třeba spisovatel?

Někdy od páté třídy jsem chtěl být novinářem, ale v té době bylo jasné, že jím nebudu, protože tu byl komunistický režim. Knihy jsou moje vášeň a už se kvůli nim doma skoro nemůžeme pohnout, napsal jsem dvě knihy, sice to není beletrie, ale jsou to knihy. Možná někdy nějakou fikci napíšu, ale musím říct, že jako novinář vídám tak neuvěřitelné věci, že už necítím potřebu si vymýšlet nějaké literární příběhy.

Novináři byli dříve velmi vážení a respektovaní. Jak je tomu dnes?

Výzkumy ukazují, že asi moc nejsou. Ale asi by bylo zajímavější se ptát na konkrétní novináře. Musím říct, že si neumím představit povolání, které bych s větší radostí a hrdostí vykonával.

Cítíte se jako morální vzor?

Rozhodně ne. Spíše se cítím jako vychovaný člověk a snažím se tomu dostát. Někdy to není snadné

Máte nějaký svůj text, na který jste nejvíce hrdý?

Krásné i frustrující na naší práci je, že vlastně s každým novým textem začínáme. Samozřejmě, že některé texty si pamatuje člověk víc, ale nenazýval bych to hrdostí. Jsem rád, že mám možnost účastnit se zdejší veřejné debaty a vážím si toho, že některé lidi má interpretace zajímá.

Prý jste velikým fanouškem Ferdinanda Peroutky. Co vás na něm fascinuje? A jak se díváte na aféru, kterou kolem Peroutky vytvořil prezident Miloš Zeman?

Ano, Ferdinanda Peroutku jsem pro sebe objevil během studií na vysoké škole. Od první vteřiny mě fascinovala jeho formulační schopnost, odvaha a nadčasovost jeho myšlenky. My si totiž první republiku strašně idealizujeme, tehdejší novinařina byla v mnoha ohledech horší než je ta dnešní. On čněl tak vysoko, že to výš ani nešlo. I tím, že byl nezávislý na stranách, obhajoval pragmatickou – nikoli romantickou novinařinu, nelíbilo se mu šíření pesimismu a emocí. Když jsem si pak přečetl jeho životní příběh, objevil jsem jeho odvahu, s níž čelil nacismu i komunismu, tak jsem se stal jeho obdivovatelem. Pokud jde o pana Zemana, on je přesný opak Peroutky, takže mě ten útok vlastně ani nepřekvapuje. V této zemi stateční a schopní lidé vždy dráždili zbabělce a průměrné lidi. Nicméně jsem přesvědčený, že Miloš Zeman původně tak tvrdý útok na Peroutku neplánoval – Zeman má mnohem menší rozhled, než se snaží tvrdit, a tak prostě přestřelil. Nikdy nebyl zvyklý projevovat odvahu, tak nemá ani odvahu se omluvit.

Čtete pravidelně i zahraniční média?

Ano, řekl bych dokonce, že stále častěji. Pokud se chcete dozvědět o dění v zahraničí, nic jiného vám ani nezbývá.

Je nějaká kniha, jež vám v poslední době skutečně utkvěla v paměti?

Rozhodně, například kniha o našich poválečných dějinách ,,Mezi Východem a Západem“, ta je od německé historičky Christiane Brenner. Je mimochodem poměrně zajímavé, že několik těch lepších knih o našich dějinách napsali cizinci. Také se mi velmi líbí třeba kniha ,,Man in Profile: Joseph Mitchell of the New Yorker“. A tak dále…

Co vy a hudba?

Bez hudby nemohu existovat. Poslouchám ji při každé příležitosti. I při psaní. Zajímají mě různé styly, rock, blues, jazz, world music…

A jaký máte vůbec názor na současnou českou společnost?

To je trochu široká a složitá otázka. Kvůli své práci vidím pochopitelně i její odvrácenou tvář. Nicméně má zkušenost je, že je na tom mnohem lépe, než si chceme přiznat. Potkávám velké množství chytrých, vzdělaných a aktivních lidí, kteří nás všechny posouvají kupředu. Vidím mladé lidi, kteří se chtějí podílet na různých aktivitách a vidím i řadu jejich učitelů, kteří jim pomáhají nad rámec svých povinností. Těch lidí si moc vážím a jsou zdrojem mého optimismu.

Martin Synek