Letos je to deset let od úmrtí Luciena Carra, důležité postavy světové literatury dvacátého století, která však nikdy nevydala žádnou knihu. A i přesto se Lucien Carr stal jedním z velmi podstatných prvků u vzniku beatnické generace. Díky němu se totiž dali dohromady všichni tři hlavní představitelé zmiňovaného hnutí beatníků; seznámil významného moderního amerického básníka Allena Ginsberga se stejně ikonickým Jackem Kerouacem a i Williamem S. Burroughsem. Těžko říct, co by se stalo, kdyby se na Kolumbijské univerzitě roku 1943 mladý a spořádaný, začínající židovský básník Allen Ginsberg, jenž se svou tvorbou chtěl vymanit ze zažitých poetických stylů a odkazoval se na moderní poezii Walta Whitmana, nezačal zajímat o hudbu, kterou po večerech poslouchá na koleji Lucien Carr. Ginsberg byl od prvního okamžiku Carrem fascinován, dalo by se říct, že se do něho i zamiloval. Carr vybočoval z konvencí tehdejší doby; žil opravdu bujarý život a byl plný ambicí změnit svět, a to Ginsberga neuvěřitelně přitahovalo.
Lucien Carr se narodil 1. března 1925 v New Yorku, jeho rodiče, matka Marion Howland a otec Russel Carr, pocházeli z vysoce postavených rodin a rozvedli se, když malému Lucienovi bylo pět let. Lucien tak zůstal pouze s matkou, s níž se přestěhoval do Saint Louis.
http://1url.cz/DPlV
Na podzim roku 1943 se pak ambiciózní mladík vydal studovat na zmiňovanou Kolumbijskou univerzitu, kde záhy potkal sečtělého Allena Ginsberga. Lucien Carr byl bohém a obrážel všelijaké večírky, do kterých později zasvětil i Ginsberga; na jednom z těch večírků ho pak seznámil i s Williamem S. Burroughsem, mužem, který už vystudoval Harvard, byl nadaný, chytrý a táhlo mu to na třicet, avšak do napsání Feťáka a Nahého oběda měl ještě daleko.
Carr měl obrovské ambice, přál si vytvořit nové umělecké hnutí, jež by svou veškerou činností zastínilo tehdejší literární velikány. Silně ho inspirovala ta lehkost, se kterou Tristan Tzara spoludefinoval dadaismus. Lucienova skupina mladých a poměrně naivních autorů se skládala z Allena Ginsberga, Williama S. Burroughse a slavného Jacka Kerouaca, s nímž se Lucien seznámil přes Kerouacovu tehdejší přítelkyni. Lucien byl Kerouacem přitahován; Jack Kerouac byl totiž svérázný spisovatel a fotbalista, z něhož sálalo mužství. Samotná vůdčí osobnost Luciena Carra pak byla údajně pouze v pozici múzy, která měla obrovský vliv především třeba na Ginsberga. Celá ta skupina dostala název podle knihy ,,Vidění“ od irského básníka, esejisty, dramatika a laureáta Nobelovy ceny za literaturu Williama Butlera Yeatse.
David Kammerer, to bylo jméno a prokletí, které trápilo Luciena Carra. Kammerer byl samozvaným Lucienovým opatrovatelem, dalo by se říci, že i obtěžovatelem – byl totiž Lucienem posedlý. Mladému Carrovi to ze začátku vlastně ani nevadilo; David mu pomáhal se školou. Jenomže pak se začal míchat i do věcí, po nichž mu nic nebylo. Kammerer žárlil na Ginsberga – a tak na Luciena tlačil, aby mu svou lásku opětoval; jinak prý spáchá sebevraždu. Carr panikařil, až to jednou pozdě večer v parku Riverside vyvrcholilo. Lucien způsobil Davidovi nožem několik smrtelných ran, poté ho hodil do řeky a vyhledal své přátelé, Burroughse a Kerouaca. Ti mu prý poradili, aby se šel přiznat na policii pro ,,vraždu ze cti“. Carr byl poté na dva roky poslán do nápravného zařízení Elmira ve státě New York.
Odchodem Luciena do vězení skončil celý pokus o nové literární hnutí. Lucien Carr se distancoval od svého předchozího života, ztratil kontakty s celou pozdější beatnickou generací a až do své smrti, v roce 2005, působil v deníku United Press International. Měl ženu a tři děti.
Naopak zbylá trojice autorů, nejstarší Burroughs, Kerouac a nejmladší Ginsberg, zůstali spolu dobrými přáteli a kráčeli dalších několik let ke své nadcházející slávě. Burroughs a Kerouac pod pseudonymi napsali knihu nazvanou ,,A hroši se uvařili ve svých nádržích“, jež popisovala výše nastíněný příběh. Také byl roku 2013 natočen film ,,Zbav se svých miláčků“, který byl inspirovaný tímto příběhem. Luciena Carra ve filmu ztvárnil herec Dane DeHaan.
A Ginsberg svou nejslávnější báseň Kvílení nejdříve věnoval Lucienu Carrovi, ale Carr si to nepřál a Ginsberga poprosil, aby s tím dílem jeho jméno už dále spojováno nebylo. A dál už ten příběh asi znáte: Na cestě, Feťák, Nahý oběd, Můj bratr oceán, Kadiš a jiné básně, Teplouš, Kvílení…
Martin Synek