The Libertines jsou po jedenácti letech zpátky, překvapivě živí i zdraví, ale zub času se na nich stejně podepsal. Dokonce pro nás mají i dlouho očekávanou třetí desku, jíž připravovali v Thajsku.
Britská indie rocková senzace, v jejímž čele stojí poetická dvojice Pete Doherty a Carl Barat, už zase po pěti letech koncertuje a obráží největší ostrovní festivaly, Doherty sice občas zapomene nějaké to slovo, popřípadě akord, ale to téměř ani nelze postřehnout, protože člověk je pohlcen tou magií, jež panuje, když společně do jednoho mikrofonu emotivně pějí oba hlavní protagonisté slavný song Don’t Look Back Into The Sun; mezi Dohertym a Baratem to na pódiu stále jiskří, působí jako dva čerstvě zamilovaní básníci. Vyvrcholením tohoto obrovského comebacku je pak třetí studiové album Anthems for Doomed Youth, které kapela vydala začátkem září. Sálají z něho životní zkušenosti, jež by mohl ani ne čtyřicetiletým členům (kromě bubeníka, tomu je pětačtyřicet, pozn. autora) kdejaký vrstevník závidět. Deska čitá v deluxe verzi šestnáct skladeb – a ty s úctou navazují na předchozí dvě alba.
Anthems for Doomed Youth si stále drží špinavý kytarový zvuk, jenž je pro The Libertines tak typický, kapela se však na albu nebránila ani experimentování. A rozhodně je pak na desce znát i ta jedenáctiletá odmlka; Doherty a Barat nejprve museli najít společnou řeč, a to asi nebylo lehké. Navíc, všichni členové za sebou mají dost šílená léta svého života – třetí studiovka je tak dospělejší a utlumenější sourozenec předchozích alb The Libertines (2004) a Up The Bracket (2002). Libs zde zřejmě zamýšleli jako svůj největší hit pilotní singl Gunga Din, jehož videoklip se natáčel také v Thajsku a k dnešnímu dni čítá na YouTube přes milion a půl zhlédnutí. Píseň je inspirována slavnou stejnojmennou básní od Rudyarda Kiplinga, ostatně celou deskou se proplétají všelijaké literární odkazy. Singl se měl původně jmenovat Gunga Gin, ale nakonec se anglická hudební čtveřice rozhodla zachovat název dle Kiplingovy básně. Mnohem větší hitový potenciál má však skladba Glasgow Coma Scale Blues, v níž jsou snadno rozpoznatelné odkazy na ty dřívější, energické The Libertines, ale je tam zároveň slyšet i něco nového, netypického. Tento track učitě stojí za více poslechnutí, je mnohovrstevnatý a jeho kvality by vám měly způsobovat jakousi euforii, podobnou té drogové. Nutno zmínit také písně Fame and Fortune a Iceman, jejichž energie se tak nějak proplétají.
Mezi další výrazné písně na desce patří čtvrtý song, který je pojmenován totožně s albem, Anthems for Doomed Youth. Tato skladba vás již po pár okamžicích odnese zpět do dob největší slávy The Libertines, protože tak trochu zní jako starší hit Music When The Lights Go Out – pomalý, téměř hymnický počin. Hned úvodní skladba celé desky, Barbarians, mi nějakým záhadným způsobem připomíná garážovější verzi slavné písně Paint It Black od Rolling Stones, paradoxně jsou z ní však slyšet i čistokrevní The Libertines. Deluxe verze Anthems for Doomed Youth pak nabízí i několik starších b-side věcí, kupříkladu obnovenou píseň You’re My Waterloo nebo Lust Of The Libertines. I přes to, že album produkoval Jake Gosling, známý producent, jenž spolupracoval kupříkladu s Edem Sheeranem či One Direction, je deska poměrně dost osobitá a jsou v tom stále slyšet odkazy na někdejší Libs.
Milionkrát omletý příběh o rozpadu této kapely snad není nutno nějak zvlášť přibližovat; Doherty začal nacházet svůj vysněný svět Arkádie v heroinu, k tomu vykradl byt Carla Barata – a tak se stále zvyšovalo napětí mezi ním, Baratem a zbytkem kapely, až to nakonec vyústilo v ukončení spolupráce. A jednotliví členové se začali věnovat vlastním projektům (Babyshambles, Dirty Pretty Things, Carl Barât and The Jackals…). The Libertines na Anthems for Doomed Youth bezprostředně navázali tam, kde v roce 2005 skončili, i když teď už to nejsou ti mladí, naivní a múzami posedlí floutci, ale legendy, které se rozhodly mezi sebou usmířit a nastolit novou etapu The Libertines.
Martin Synek