Reklama
 
Blog | Martin Synek

Kapela Citizen37: My jsme prostě trochu smolaři

Citizen37 je čtyřčlenná hudební formace, která vznikla v České Třebové a má prozatím jedno studiové album, a to z roku 2014. Kapelu tvoří Bára Soukupová (zpěv), Lukkë Røøfersson (Lukáš Rufer – kytara a zpěv), Míra Šána (baskytara) a Ondra Formánek (bicí). Více o Citizen37 se dočtete v následujícím rozhovoru. Na otázky odpovídali první dva zmiňovaní, tedy Bára a Lukáš.

Foto: archiv kapely Citizen37

Foto: archiv kapely Citizen37

Definujete se jako indie / grunge rocková kapela; co by si pod tím měl člověk představit? Mix The Smiths a Nirvany?

Lukáš: Všichni víme, že definovat kapelu výběrem vhodné škatulky moc nejde. Myslím, že do indie rocku spadáme určitě, ostatních žánrů se pak dotýkáme okrajově; hlavně tedy grunge a alternative rocku. Moje připodobnění by bylo spíše něco mezi Cranberries, Radiohead, Pearl Jam a Patti Smith, to všechno doplněno jemnou příchutí třeba R.E.M. a Sonic Youth.

Bára: Pro mě je zásadní označení indie (independent = nezávislý), a to pro mě znamená, že si v hudbě můžu dělat to, co chci, pokud to tedy mně a zbytku kapely bude znít dobře, což je někdy složitý proces – shodnout se a podobně. Ale o to lepší je pak pocit, když nás všechny výsledek baví a že se pak najdou i jiné duše, které to ocení.

Z vašich vlivů, které píšete na sociálních sítích, lze vyčíst řadu legend rockové muziky, a to ze všech možných podžánrů – chybí tam však třeba vyloženě britské indie rockové kapely, které bych od vás čekal…

Lukáš: Chápu, uváděli jsme spíše větší kapely, které se nějakým způsobem dotkly nás všech. Každý pak máme samozřejmě své další oblíbence. Britská scéna je mi samozřejmě velmi blízká, ale asi tě zklamu, nijak do hloubky tamější indie scény jsem nikdy nešel, nemám moc buňky a čas na objevování, ale tuším, že o něco určitě přicházím. Mám fakt hodně rád Radiohead a My Bloody Valentine, stejně tak The Beatles, nadchla mě poslední deska U2, naopak jsem doposud neměl čas absorbovat tvorbu The Cure. A nové kapely typu Artic Monkeys se mě vlastně nijak nedotkly.

Bára: Já třeba dřív hodně poslouchala The Kooks. Pak taky zbožňuju Radiohead. Ale jinak je můj život už odmalička spjatý s undergroundem a poezií, postupně jsem si tedy našla jiné ikony. A hlavně mám ráda rozmanitost; v mém autě najdeš takové mixy, že je se mnou nikdo nevydrží poslouchat. Často mě totiž na něčí hudbě zaujmou detaily a maličkosti, které mě inspirují – nebo také osobnostní informace protagonisty, z toho všeho si pak beru něco do své skládačky…

Fungujete už pět let, ale údajně nikam nespěcháte, zbytečně se nezaprodáváte. Jste zatím takhle spokojení?

Lukáš: Pro nás je důležitá hlavně opravdovost a určitá autentičnost. Děláme hudbu přirozeně a doufám, že jen kvůli samotné vnitřní potřebě, případně kvůli procesu tvorby. To je asi úplný základ, který je předpokladem, že na něm může vyrůst něco pevného a kvalitního – nezávisle na trendech a vnější kritice. Zaprodání bych vnímal jako odklon od přirozené tvorby za nějakým zjištným účelem. Osobně jsem především nespokojený sám se sebou, možná s kapelou celkově, a to ve smyslu, že všichni dobře víme, že můžeme makat mnohem více; tím nemyslím jen hudební obsah…

Bára: Jo, ty pocity vlastní nespokojenosti se sebou jsou intenzivní, ale pro mě osobně je to tím, že tvoření hudby je natolik spjato s mým celkovým fungováním v životě, takže se to vzájemně prolíná a, stejně jako v životě, jsem opatrná před špatnými rozhodnutími; když v hudbě něco neklape, nepokračuji v tom. Když si za něčím nestojím, neprezentuju to a počkám, až přijdu na něco lepšího…

Proč zrovna Citizen37?

Lukáš: Tenhle název samozřejmě není žádná náhoda. Bezprostředně souvisí s narozením mého syna, jemuž po porodu napsali na hruď číslo 37. „Občan 37,“ řekl jsem si a o pár hodin později ve zkušebně jsem to v anglickém znění navrhnul ostatním, jakožto případný název kapely. K mému překvapení to všichni přijali zcela bez námitek. Z dnešního pohledu to možná bylo pod tíhou emocí, mě ale hlavně mrzí, že se to prakticky váže jen s mojí osobou, ne s kapelou jako celkem.

Bára: Já jsem si, kromě prvotního významu, k názvu později přiřadila i další záležitosti, takže nemyslím, že by mělo Lukyho cokoliv mrzet, navíc se ten název dobře pamatuje; jestliže tedy dáš někomu důvod, aby si ho chtěl zapamatovat.

Vaše první a prozatím poslední album s poetickým názvem Unhappy Destinies Of The Room Stars jste vydali až po zhruba čtyřech letech od vzniku kapely. Byl to správný krok?

Lukáš: Správný krok byl každopádně vydržet a tu desku udělat. Samozřejmě z tvého pohledu to vypadá jako dlouhá doba, ale je potřeba si uvědomit, že z důvodu personálních změn jsme jako kapela začali stabilně, v plné síle, fungovat až v roce 2012. Nicméně celá realizace desky byla velmi opatrná a zdlouhavá, proto vyšla až koncem minulého roku.

Bára: My jsme prostě trochu smolaři, název desky tomu napovídá, ale věřím, že všechny ty problémy okolo budou časem k něčemu užitečné…

Už od začátku zpíváte anglicky – koncertujete i v zahraničí?

Lukáš: Nezpíváme anglicky kvůli tomu, abychom mohli do zahraničí. Nedávno jsme však díky producentům z United Islands mohli do Vídně na obrovský festival Donauinsel Fest – možná se tam ještě koncem tohoto roku podíváme znovu. Takže v tomhle případě je angličtina samozřejmě plus.

Nikdy vás nelákala čeština?

Bára: V minulosti jsem měla dvě kapely, kde jsem psala a zpívala české texty, je to o něčem jiném, ale má to svoje kouzlo a jiný říz. Trochu se mi po tom stýská, v češtině píšu pořád, ale nějak jsem ještě nenašla cestu, jak to spojit s touto kapelou a s tímhle druhem hudby, ovšem pokud se ty vody otevřou, nebudu se tomu bránit, jestliže to bude přirozené. Zatím to nevypadá pravděpodobně, ale nikdy nevíš. Každopádně mi stejně nejvíce záleží na obsahu, jedno v jakém jazyce, i když by bylo fajn, kdyby nám lidi rozuměli – ovšem mnoho lidí už stejně angličtinu ovládá. Postupně i zveřejňujeme překlady našich textů. Ale nakonec je tu pak stejně mnoho lidí, kteří chtějí slyšet nějaké křídla z mýdla; a ty já jim stejně nedám…

,,Texty by měly podněcovat schopnost hudby přesunout se jinam, kde je vše o trochu jasnější, ale přitom jednou nohou stále zůstat v bahně našeho krásného zhovadilého světa,“ to se píše na vašich oficiálních webových stránkách. Mně z vašich písní připadá, že si tak trochu rádi pohráváte s melancholií a pocity člověka na pokraji psychického zhroucení…

Bára: To je zajímavá interpretace, docela mě to rozesmálo. Na druhou stranu, něco na tom bude. Hudba pro mě není zábava, a to ani jako pro posluchače. Je to spíše takové savé zrcadlo života a je logické, že špína se vpíjí více. Ráda jdu do hloubky a jednou bych se chtěla dostat opravdu až na kost, je to neodolatelné nutkání a dobrovolně si ty sračky projdu znova a znova na každém koncertě, při nahrávání i na zkoušce. Cítím, že mi to postupně přináší prozření…

Na první poslech je znát, že rádi pracujete s melodií. Očividně nevsázíte pouze na tři akordy…

Lukáš: Díky. Myslím, že je to hlavně o aranžích a práci s dynamikou, o hledání kontrastů a o tom, kolik té dané skladbě věnuje kapela času. V neposlední řadě pak záleží na textu; vše by se pak spolu mělo propojit. V jádru jsou to však stále dost jednoduché písničky, a to mi přijde dobré.

Myslím, že v Česku není mnoho kvalitních indie kapel. Máte nějaké tipy na současné české interprety?

Lukáš: Rozhodně jich tady pár je. Dokonce si myslím, že zrovna nyní je doba, kdy mají tyhle alternativní kapely zelenou, takže tedy i celkem dobré podmínky pro úspěch. Ať už je to vlna shoegaze; v podání Divided nebo Manon Meurt (což je pro mě, bohužel, totální kopírka My Bloody Valentine, ale v Česku se to chytlo). Výborní byli indie-folkoví Nylon Jail, pak se ale rozpadli. Slibně vypadají i mladí kluci Ghost Of You a Hissing Fauna, ale u nich ještě ukáže čas… Pro mě však byla úplně nejlepší parta Pavilon M2 z Hradce Králové a jejich jediná deska Safety About Your Glass Face. Část jejich kapely se letos resuscitovala pod názvem Cheveyo, tak uvidíme. Nemůžu samozřejmě zapomenout na Sunshine, kteří to dotáhli zdaleka nejdál! Ale všechny tyhle kapely zpívají anglicky (smích). Z vyloženě českých mi jsou nejbližší rozhodně Priessnitz, Zrní nebo Houpací koně.

A nakonec, vaše plány do budoucna?

Lukáš: Po prázdninách začínáme točit druhou desku, tentokrát se na to chceme trochu líp připravit. Plán je natočit co nejvíce základů; možná uděláme i nějaký singl na příští jaro, protože realizaci celé desky najednou asi finančně nepokryjeme. Kromě toho nám zbylo pár nevydaných songů z předchozí desky, které bychom taky rádi dotáhli do konce a vydali třeba na podzim.

Více info o kapele na: http://citizen37.wix.com/band

Martin Synek

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama