Reklama
 
Blog | Martin Synek

Chatroom pro web Proti šedi; Gumi

Chatroom je formát rozhovorů, které budou pod mým jménem, tak jako hudební tipy, vycházet na webu Proti šedi. A v prvním díle chatovací místností bych vám rád představil Gumiho z multižánrového projektu Klubovna. Je to kluk, který žije hudbou a má o ní rozhodně co říct.

_12 (1)

Čau, Gumi, jak je?

Čau, díky moc za pozvání, vážím si týhle možnosti, protože mě vždycky zajímalo, jaký je to na druhý straně barikády. A hned zkraje se omlouvám za poměrně dlouhý počtení, protože mám hodně košatej projev, hehe. Aktuálně se mám dobře, ale poměrně hekticky. Za posledních pár měsíců se mi trochu obrátil život vzhůru nohama, protože si zvykám na pracovní život, a to, že mám obecně trochu míň času na svoje aktivity a flákačství u Xboxu.

Co říkáš na letošní Slavíky?

Jelikož jsem touhle anketou dlouhodobě znechucenej a povětšinou vycházela na moje narozeniny, tak jsem jí viděl až letos, asi po pěti letech, a to hlavně ze zvědavosti na Ortel. Zajímalo mě, jaký stanovisko při jejich případným úspěchu zaujmou pořadatelé a hlavně lidé v sále. Moje obavy a znepokojení nad stavem toho nejužšího českýho mainstreamu a showbusinessu se skutečně naplnily. Nikdo „nerevoltoval“, všichni pokorně tleskali a usmívali se. Pořadatelé to doplnili ještě neuvěřilně lopotnou komunikací směrem k veřejnosti. Asi jim to nevadilo, mně ale jo. Zaujalo mě naopak gesto Tomáše Kluse, kterýmu za to jeho vlastní fanoušci nadávali, ale on jenom, narozdíl od ostatních, to svoje stanovisko kvůli kauze Řežník nezměnil a zachoval se jako chlap. A to se ve sféře těhle falešnejch úsměvů málokdy vidí.

Pokud jde o tu anketu celkově, tak si vlastně dlouhodobě pokládám dvě otázky. K čemu ta anketa vlastně je? A čemu a hlavně komu konkrétně prospívá? Vnímám to jako takovej cirkus, kterej živí sám sebe, udržuje ve hře prověřený kádry a pustí dál jen toho, kdo je dostatečně usměvavej a chce s nima tuhle hru hrát. Je to soukromá anketa, takže na to samozřejmě mají právo. Zároveň se ale vždycky tvářili jako celonárodní anketa a indikátor toho správného vkusu, takže mi samozřejmě vadí, jakým směrem se to celý posunulo, protože už to není jenom o hudbě, ale hraje se tu o mnohem víc. Teď se vlastně nastavila taková nepsaná morálka, co je a co už není přijatelný.
A víš, co jsem si ještě říkal? Ještě, že nejsem nějakej hyperúspěšnej youtuber, třeba jako je ten Jirka Král nebo Hoggy, protože něčemu takovýmu bych fakt tleskat nemohl.

Zrovna jsem se tě chtěl ptát; myslíš, že megapopularita kapely Slza tkví ve slávě Petra Lexy, jakožto youtubera Hoggyho?

Určitě to má výraznej vliv, protože byl už předtím hodně na očích, to jim podle mě předem zajištovalo neúplně zanedbatelnej zájem fanoušků i médií. A jak se ukázalo, tak to byla i trefa do černého. Zároveň se tím dokázal mezi těma zbylejma youtuberama trochu odlišit a pokud vím, tak dokonce i vyhrál nějakou jejich cenu. Podle mě má velkou výhodu v tom, že s ním můžou ti fanoušci vyrůstat; a sledovat, podporovat několik let Hoggyho aktivity. Vždycky je výhodnější, když máš víc želísek v ohni a nesázíš to jenom na jednu kartu. Samozřejmě to může mít časem trochu dvojsečnej efekt, že se zase okoukáš, nebo že si ty lidi najdou jinej idol. Vypadá ale jako cílevědomej člověk, takže nepochybuju, že by se mohl prosadit i bez kapely.

Ale teď ke Klubovně, co tě přivedlo k myšlence založit tenhle projekt a o čem to vůbec je? Asi ne o skautech, haha…

Klubovnu jsem si v hlavě vymyslel jako ideu a de facto odpověď na to, že se mi před zhruba třema rokama zdálo, že se na hardcorový, nebo spíš metalcorový, scéně víceméně jenom hejtovalo, ale nikdo nepřinášel řešení. A já jsem se ho snažil přinést v tom, že jsem na webzinu, kam jsem dřív psal, vymyslel konstruktivní koncept, kde by se jednou za měsíc probralo téma, popřípadě nešvar, který tu scénu dusí. V tomhle směru jsem se trochu inspiroval mým oblíbeným blogem 1000 věcí, co mě serou, protože mě na nich bavilo, že to sice byly ,,hejty“, ale konstruktivní. Nesnižovali se k bezbřehýmu nadávání, ale vždycky se snažili najít nějaký rozřešení a taková byla i psaná Klubovna. První díly se hodně chytly – a na tom webu to byla dlouhodobě nejčtenější rubrika, a to mi dalo impuls makat dál. V tý době jsem si popravdě moc nevěřil, ale ten velkej feedback mě nakopnul do další práce. Ty články byly, jak asi víš, dlouhý, ale lidi to bavilo číst a mě zase bavilo, že v nich můžu něco probouzet, že jenom nekonzumujou informace, ale nějak se nad nima kriticky zamýšlej. A o tom vlastně Klubovna je; nechceme z lidí dělat pouhý konzumenty, ale aktivní součást toho kritickýho mechanismu.

A na to navazuje, že tvým velkým komunikačním zdrojem se čtenářema je Facebook, kde se vyjadřuješ ke všemu možnýmu a snažíš se pak o tom s těma lidma i debatovat, viď?

Jo, k založení Facebookové stránky mě přivedlo to, že se mi příliš nelíbilo, jak jsou obvykle vedený stránky všelijakých webzinů. Vždycky mi vadilo, že jim tam lidi něco píšou a ty stránky ani nereagují. Přitom na tom by to, podle mě, mělo stát, protože je stále valná většina lidí, který tu hudbu nechtějí jenom konzumovat, ale i probírat, vyměňovat si mezi sebou názory. Proto chci, aby lidi na stránce Klubovny hlavně diskutovali a byli aktivní. Podobně to mám i u rozhovorů. Bylo by mi trapný se po miliontý ptát Vladimíra na těch 518. To se ho radši zeptám na něco, co mě fakt zajímá a nikde jsem to neslyšel. Snažím se neplejtvat čas, kterej si na mě ten člověk udělá. A ty hosti to umí ocenit, protože u toho musí zapojit mozek a neopakovat běžně zajetý fráze. Snažím se na to všechno nahlížet spíš pohledem fanouška, kde jinde by se měl taky člověk nesvazovat dogmatama a desaterama, než v undegroundový žurnalistice?

A pak ses přesunul z psaní na videoformát u Rockcastu…

To byla v podstatě hrozná náhoda, ale jsem za ní děsně rád. Já samozřejmě Rockcast hodně sledoval a kluky znal z YouTubu, oni mě asi tak úplně dřív neznali, i když Vegy byl taky jedním z hostů psaný Klubovny. Celý tohle se váže k rozhovoru s Vladimírem 518. Já jim ho posílal, jestli by to nemohli zasdílet a jim se asi líbilo, že i z pozice „hardcoristy“ mám odvahu dělat rozhovory s raperama. A pak jsme se s klukama začali náhodně potkávat na akcích nebo nočních tramvajích, až z toho nakonec vzniklo pozvání do „Rockcast na pivíčku“. Kany mě musel tehdy docela dlouho ukecávat, protože jsem se v tý době hrozně bál kamery a bylo pro mě naprosto nepředstavitelný, že bych se před ní měl objevit. Každopádně ten díl dopadnul dobře a kluci mě po dalších ukecáváních ještě ten večer oslovili, ať točím s nima. No a od tý doby vzniklo jedenáct mých videorozhovorů. Já jsem Rockcastu, a konkrétně Kanymu, ohromně vděčnej, protože mě neustále podporoval a stál za mnou, i když mi ze začátku moc lidí zrovna nevěřilo. Vegy mi zase radil, ať se s ničím zbytečně nesvazuju a jsem sám sebou. Many s Noisem mi zase radili s technickejma záležitostma. Obecně se tam komunikuje dost napřímo, a to mi vyhovuje. Ty začátky byly těžký a úplně nejhorší to bylo po rozhovoru s Adamem Mišíkem, kdy ten projekt kvůli sporu s tehdejším webzinem málem zaniknul, ale z Rockcastu jsem cítil důvěru, která mi v tu chvíli hodně pomohla a pomáhá vlastně dodnes. Toho, že jsem pod tím projektem mohl a můžu svobodně produkovat svoje věci si samozřejmě stále hodně vážím. Pokud jde o to psaní, tak mi samozřejmě chybí, ale třeba není všem dnům konec.

Jo, dost se mi líbilo, že si se vykašlal na veškeré žánrové předsudky, proto jsem si tě taky vzal sem. No, ale jak na sebe reagovali ty dvě strany čtenářů / diváků? Někteří hudební fanoušci umí být dobří magoři…

To je asi ta věc, proč jsme se dali s klukama z Rockastu dohromady; máme rádi spoustu různorodý muziky, a to se mi u Rockcastu vždycky líbilo – a pravděpodobně to platí i obráceně. Cesta Klubovny je vlastně takovým otiskem mojí vlastní cesty. Na základce, a z části i na střední, jsem byl totiž přesně ten tupej hudební omezenec, kterej si jel jenom svoje nu-metaly a metalcory a až na výjimky jako Prago Union, Muse nebo Pio Squad, jsem nic jinýho neuznával. Díky bohu jsem si to včas uvědomil a začal dohánět všechnu tu skvělou muziku, o kterou jsem se díky svýmu omezenectví primitivně obíral. A jakmile jsem si vybudoval tenhle vlastní prostor, tak jsem ho chtěl, mimo jiné, využívat i k tomu, aby pomohl trochu obměnit klima na corový scéně, nabídnout těm lidem větší rozhled. Mě třeba dřív hrozně bavilo kolabo mezi Indym a Clou, a jsem rád, že se přes interprety jako Paulie Garand, Vladimir 518, Idea, nebo na druhý straně Skywalker či Hopes daří tyhle dříve nepropojitelný světy propojovat. Úplně nejnovější host Klubovny Martin Zeller, kterej dříve uváděl na ČT Pomeranč mi zrovna teďka během natáčení říkal, že ho hrozně mrzí, že to za jeho časů nebylo tak uvolněný, jako dnes. Hodně interpretů z rapový scény se teď hojně hlásí ke svým punkovým a metalovým kořenům a z toho mám radost. A když mám ten prostor, tak mi přijde škoda toho nevyužít. Beru to jako přirozenou věc. Snažím se proto ukazovat pozitivní příklady, který můžou lidi trochu ovlivnit. Kdybych to nedělal, tak budu akorát Klubovní followery tahat za nos, a to nechci. Ve sluchátkách totiž točím úplně stejně hardcore, jako rap.

Kdo byl ten nejšílenější host Klubovny?

Dobrá otázka. Nemůžu říct, že by byl někdo vyloženě magor, i když to tak dlouho vypadalo u Ideii, protože jsme ho vychytali v úplně nejhorší možný náladě a já si asi tak půlku tý doby myslel, že mi jí natáhne. Byl ale férovej a dneska na něj nedám dopustit. Osobně pro mě byl asi nejtěžší rozhovor s ATMO Music. Mně se to nepovedlo a oni byli zase hrozně nesmělí, takže jsem úplně vypadnul z role a zároveň jsem věděl, že to zklame i lidi, co to intenzivně sledujou. Možná sis ale všiml, že mám na konci rozhovorů takovej rituál, kterým je podání ruky s hostem. Na jednu stranu to vyjadřuje poděkování, ale taky určitej vzájemnej respekt, že byl ten rozhovor vzájemně férovej.

Jojo, nedávno jsme se spolu bavili o novém počinu Adele a raketovém vzestupu singlu Hello, kterej pokořil i Oasis a Taylor Swift. V čem je Adele, sakra, tak fenomenální?

Popravdě to sám moc nechápu. Dokonce jsem se na to téma skoro pohádal v den svých narozenin, kde jsme tohle probírali. Adele je fenomenální zpěvačka, která nazpívala možná nejlepší „bondovinu“ Skyfall, to ano, ale mě osobně u ní chybí nějaký větší charisma a emoce. Samozřejmě okolo ní skvěle funguje PR team, kterej dokáže prodat její ,,civilnost“ a fyzickou nedokonalost. To je možná i ten důvod, proč se s ní lidi dokážou tak silně identifikovat. Jenomže mě to prostě moc nebaví, někde v baru si to poslechnu rád, ale že bych si jí naladil sám od sebe, to ne. Mnohem zajímavější mi připadají starší desky Lily Allen, případně poslední alba Lorde, Sii nebo Miley Cyrus.

Hele, nakonec, co tě první napadne, když se řeknou tyhle tři slova: Hugo Toxxx, Smack, Ortel.

Hugo Toxxx – Supercrooo, Smack – Immortal, Ortel – ostuda

Martin Synek

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama